V prostředí, kde kdysi vznikala nouzová obydlí z potřeby a vynalézavosti (nouzová kolonie Na Hájku), jsem měl možnost navrhnout dům pro současnou dobu.
Dům, který se k místu hlásí s respektem – ne však s nostalgií.
Cílem bylo vést dialog s okolím a využít některých principů původní stavby.
Tvar domu vychází z povahy prostředí – svažitého nároží s úchvatnými výhledy – a z potřeb současného bydlení.
Zásadní roli hrála zeleň, stín, slunce i umístění parkování tak, aby zůstalo co nejvíc prostoru pro život.
Každé místo má svůj charakter.
Tady, na svažité parcele s výhledy na město, jsme s klienty řešili, jak dům usadit přirozeně – tak, aby respektoval okolí i potřeby rodiny, která tu bude žít.
Hlavní zadání bylo jasné:
– dům pro čtyřčlennou rodinu a výměnek
– zachování přirozené zastavěnosti parcely a dostatek prostoru pro zeleň
– zachování výhledů ze sousední zahrady
– kombinace slunného i stinného koutku pro posezení
– parkování dvou aut přímo na pozemku, přestože příjezdová cesta je výrazně svažitá
– a snaha přenést některé principy původního domu: otevřenost do zahrady, obvodovou stěnu místo oplocení, práci s členitostí hmoty.
Z těchto podmínek začal vznikat koncept, který se postupně vyvíjel do organičtější podoby.
Ukázalo se, že přirozené tvarování dává větší smysl než čistě „obdélníkový“ půdorys — lépe reaguje na terén i denní světlo.
Dům je vzhledem k blízké zástavbě spíš uzavřenější, ale i tak se snaží zpříjemnit cestu kolemjdoucím – například zelení, která jednou může přerůst až na fasádu.
Tohle je hezký příklad, proč je důležité vnímat dům jako živý celek.
Návrh nikdy „nelevituje“ ve vzduchu — vždycky je součástí místa, vztahů a lidí kolem.