V prostředí, kde kdysi vznikala nouzová obydlí z potřeby a vynalézavosti (nouzová kolonie Na Hájku), jsem měl možnost navrhnout dům pro současnou dobu.

Dům, který se k místu hlásí s respektem – ne však s nostalgií.

Cílem bylo vést dialog s okolím a využít některých principů původní stavby.

Tvar domu vychází z povahy prostředí – svažitého nároží s úchvatnými výhledy – a z potřeb současného bydlení.

Zásadní roli hrála zeleň, stín, slunce i umístění parkování tak, aby zůstalo co nejvíc prostoru pro život.

Každé místo má svůj charakter.

Tady, na svažité parcele s výhledy na město, jsme s klienty řešili, jak dům usadit přirozeně – tak, aby respektoval okolí i potřeby rodiny, která tu bude žít.

Hlavní zadání bylo jasné:

– dům pro čtyřčlennou rodinu a výměnek

– zachování přirozené zastavěnosti parcely a dostatek prostoru pro zeleň

– zachování výhledů ze sousední zahrady

– kombinace slunného i stinného koutku pro posezení

– parkování dvou aut přímo na pozemku, přestože příjezdová cesta je výrazně svažitá

– a snaha přenést některé principy původního domu: otevřenost do zahrady, obvodovou stěnu místo oplocení, práci s členitostí hmoty.

Z těchto podmínek začal vznikat koncept, který se postupně vyvíjel do organičtější podoby.

Ukázalo se, že přirozené tvarování dává větší smysl než čistě „obdélníkový“ půdorys — lépe reaguje na terén i denní světlo.

Dům je vzhledem k blízké zástavbě spíš uzavřenější, ale i tak se snaží zpříjemnit cestu kolemjdoucím – například zelení, která jednou může přerůst až na fasádu.

Tohle je hezký příklad, proč je důležité vnímat dům jako živý celek.

Návrh nikdy „nelevituje“ ve vzduchu — vždycky je součástí místa, vztahů a lidí kolem.